Úrok z prodlení ze zadrženého nadměrného odpočtu (C-13/18 Sole-Mizo Zrt)

V tomto případě rozhodoval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v dubnu roku 2020 ve sporu mezi společností Sole-Mizo a maďarskou finanční správou ve věci vyplácení úroků plátci daně ze zadržovaného odpočtu DPH. Řešil otázku, zda je úrok z prodlení ve výši REPO sazby stanovené centrální bankou dostatečně vysokou kompenzací za vzniklou finanční ztrátu daňového poplatníka způsobenou prodlením maďarské finanční správy při vrácení zadrženého nadměrného odpočtu.  

Maďarská společnost požadovala po správci daně vyplacení úroků ze zadržovaného odpočtu na DPH ve výši dvojnásobku základní sazby maďarské centrální banky. Maďarský správce daně daňovému subjektu vyhověl pouze z části a společnosti vyplatil úrok ve výši aktuální REPO sazby stanovené centrální bankou, přičemž jako vysvětlení uvedl, že pro výpočet úroků použil jiné ustanovení zákona. SDEU se v této věci však vyjádřil tak, že postup maďarského správce daně nebyl správný, jelikož ustanovení, podle kterého postupoval, je v rozporu s unijním právem. Poznamenal, že výpočet úroků, které plátci daně ze zadrženého nadměrného odpočtu náleží, není možné provést ve výši sazby národní banky daného státu (tj. REPO sazby), jelikož se jedná o sazbu, za kterou si na trhu od banky půjčují bankovní instituce, nikoliv běžní spotřebitelé.  

SDEU poté na závěr svého rozsudku uvedl, že v souladu s unijním právem by úroky měly být stanoveny minimálně v takové výši, která zohlední jak náklady vynaložené plátcem na opatření částky zadržovaného odpočtu jiným způsobem (tj. např. úvěrem), tak i znehodnocení prostředků v čase, a to od doby, ve které plátci nárok na odpočet vznikl, do doby, než byl skutečně vyplacen.